Postavy

Ústředními postavami jsou Tomáš, Ráchel a Daniel Kepplerovi. V jejich životě se ale objevovala celá řada dalších lidí. Podívejme se společně na hlavní postavy příběhu.

Tomáš Keppler

V grafu uvádíme některé základní body k Tomášovu životu a charakteru. Podívejme se na jeho život společně podrobněji. Díky německému otci má Tomáš skvělý přehled v německé kultuře a nedělá si žádné iluze pokud jde o přístup Němců k Židům. Smíšená rodina přinesla Tomáši Kepplerovi znalost obou jazyků a umožnila mu také chápat rozdílnost kultur. V příběhu Tomášova otce se dostáváme až k první světové válce, ve které Tomášův tatínek bojoval, byl raněn a než se z války vrátil, jeho žena, Tomášova matka, zemřela. V roce 1926 Tomáš dokončil vysokoškolská studia a začal pracovat ve Zlíně u Bati. Přesná datace provází celou knihu. Když spojíte data ze života hrdinů knihy s daty skutečných událostí, máte přesvědčivou představu reality – skutečné postavy ve skutečném světě. Téhož roku došlo 3.7. 1926 (zase přesné a skutečné datum) k záplavám ve Zlíně. Bylo potřeba odpálit most, aby se uvolnila cesta vodě. To byl Tomášův úkol, při jeho plnění se seznámil s Ráchel. (8. kapitola) Vzali se ale až roku 1928, kdy Ráchel dosáhla plnoletosti, do té doby totiž potřebovala souhlas k sňatku od svých rodičů a ti se svatbou nesouhlasili. (10. kapitola) Krátce po svatbě odjíždí Tomáš do Indie, krátký pracovní pobyt se protáhl na 22 měsíců a když se vrátil, čekala na něj doma Ráchel i s malým Danielem. (3. kapitola) 30. léta strávila rodina v Indii. (5. kapitola) Tomáš tam stavěl pro Baťu novou továrnu, domy pro dělníky a obchodní Tomáš Keppler otec říšský Němec matka Češka stavební inženýr pracoval pro Baťu ve Zlíně i Indii nesnášel konvence, ale na veřejnosti je dodržoval byl skeptik, tím se lišil od Ráchel byl plachý, nedával najevo své city po válce už nikdy nepromluvil nj 1947 emigroval do Kanady. zemřel na infarkt - už nechtěl žít 8 centra. Malý Daniel chodil v Indii do internátní školy. Do Československa se vrátili na jaře 1939 ošetřovat Rácheliiny rodiče. Tehdy se s nimi Tomáš Keppler viděl poprvé. Protože si uvědomoval vážnost situace, snažil se zajistit odjezd celé rodiny do ciziny, měl slíbenou práci v Jižní Americe. Poté, co se Československo změnilo na Protektorát Čechy a Morava (15.3.1939), musel sehnat potřebná povolení. Odjezd byl stanoven na 1.9. 1939. V tento den ale vypukla 2. světová válka a průjezd přes válčící země už nebyl možný. Rodina zůstala v Protektorátu. Už na jaře 1939 během plánování odjezdu rodiny byl Tomáš zatčen gestapem. (7. kapitola) Ráchel se snažila Danielovi namluvit, že tatínek je ve vězení v pořádku, ale nebyla to pravda. Tomáš byl mučen gestapem, protože ještě před válkou v Indii poslal finanční částku na pomoc československé exilové vládě. Jeho spojení s odbojem se ale neprokázalo a Němci Tomáše zase propustili. Když v roce 1944 dostala Ráchel povolání do Terezína, snažil se Tomáš pomoci. Navštívil svoji sestru Helgu, která byla díky otci a manželovi říšskou Němkou. I ona měla své starosti – její manžel válčil na východní frontě, později přišla zpráva, že tam zahynul – Androniková ukazuje, jak válka ničila životy všech, ať už byli na jakékoli straně. Přesto se podařilo získat vyjádření příslušníka SS, který potvrdil, že Židé ze smíšených manželství nebudou posíláni transport dál na východ. Ke konci války musel Tomáš zachránit svého syna. Daniel měl být odveden do transportu jako míšenec prvního stupně. Tomáš požádal svého známého lékaře a získal pro Daniela úmrtní list, vybudoval mu ve sklepě falešnou místnost, ve které se Daniel ukrýval až do konce války. (11. kapitola) Po osvobození Zlína jezdil Tomáš s Danielem do Prahy vyhlížet vlak s Ráchel, viděli stovky vězňů, kteří přijížděli, ale Ráchel mezi nimi nebyla. Tomáš věděl, že Ráchel pracovala v Hamburku, jel až tam a pomocí Červeného kříže ji hledal. Nikdy se k němu nedostal dopis, ve kterém se psalo, že Ráchel už nepřijede. Po několika letech hledání své ženy vzdal. Úplně se mu změnil život. Bez Ráchel neměl důvod žít, od sebevraždy ho zřejmě zachránil Daniel, měl Rácheliiny oči. Po válce se situace v Československu změnila. V novinách četl Tomáš výkřiky proti Němcům, vypadaly úplně stejně jako texty, které se před několika lety psaly proti Židům. V roce 1947 si uvědomil, že se republika žene někam, kde on nechce být. Sbalil sebe i syna a odjeli do Ameriky. Tam definitivně přestal věřit, že se Ráchel vrátí. Žil v Torontu a 1952 tam zemřel. Daniel nikdy nevěřil, že by mohl zemřít na infarkt, byl přesvědčený, že Tomáš ztratil vůli k životu. (18. kapitola) Z uvedeného přehledu děje, pokusila jsem se ho chronologizovat, vidíme, že Tomáš Keppler byl velmi statečný a cílevědomý muž, hodně pracoval, Ráchel mu vyčítala jeho zodpovědnost a puntičkářství. Byl pragmatický, když se snažil svoji ženu přesvědčit, že vrátit se tam, kde bude pro svůj původ pronásledována, není dobrý nápad. Byl také starostlivý, pečlivý a chápající, když se musel sám postarat o svého dospívajícího syna, provést ho taji dospívání a také ho nakonec ukrýt před nepřátelskými úřady. Celý život si vyčítal, že nedokázal zachránit svoji ženu, nikdy se ale nedozvěděl, že ani ona, ani Daniel mu to nikdy nevyčítali. Svoji ženu nesmírně miloval a jejich manželství bylo rozhodně zajímavé. Rozebereme si ho podrobněji s Ráchel.

Ráchel

Ráchel pocházela z rodiny Weinsteinů. Už jméno napovídá, že se jednalo o židovskou rodinu.

Stella Weinsteinová vyrostla v německé tradici: Kinder – Küche – Kirche (děti – kuchyň – kostel) a tak také chtěla vychovat své dcery. Obě se ale bránily a vystudovaly. Maminka mluvila německy a nikdy se pořádně česky nenaučila. Tatínek Otto byl vlastenec, mluvil česky a učil to své děti. Vychovatelka pak na děti mluvila francouzsky. Tatínek byl gymnaziálním profesorem historie a Ráchel historii milovala. V jejích popisech mýtů je mnoho detailů, např. vzhled popisovaných bohů. Díky tatínkovi se jí i sourozencům dostalo kulturně podnětné výchovy. Jako dítě byla Ráchel hodně svá, cituji: “Den před třináctými narozeninami seděla schoulená v křesle a zajíkala se. Byla sama sobě odporná. Zvedal se jí z toho žaludek, vnímala svoje tělo jako nádobu plnou hnusu. Náboženství pro to mělo výstižný výraz. Nečistá. Žena, která menstruuje, je nečistá. Bylo to poprvé a ona si nedokázala představit, že se s tím někdy naučí žít. Chtěla umřít. Od té doby nabyla dojmu, že jestli vůbec jaký Bůh existuje, musí to být omezený mužský. Ženy vykázané do ohrady (= rozuměj v synagoze odděleně od mužů) jako ovce. Menstruující ženy se muž nedotkne. Čistá, nečistá. Tohle nenapsal neviditelný Bůh, ale chlap, kterému se dělalo špatno z pohledu na krev. Tím si byla jistá. Stoprocentně.” Zřejmě nás nepřekvapí, že Ráchel nevěřila v boha. Stejně na tom byl Tomáš a oba tím nesmírně trápili své rodiče. Víra v boha se stala také předmětem zajímavých úvah v době, kdy Ráchel pobývala v koncentračním táboře. Zatímco pro ni byl tábor jasným důkazem, že bůh neexistuje, její novou kamarádku Anne naopak víra v boha utěšovala a posilovala. A Ráchel jí tuto víru záviděla. Vraťme se do Rácheliina dětství. Její svérázná povaha matku trápila. Část svých studií proto Ráchel prožila v Olomouci, kde bydlela u tetičky Ester. Při návštěvě Zlína se seznámila s Stella a Otto Weinsteinovi Regina Ráchel Erik učitelka, zahynula v Osvětimi válku přežil, zůstal v Anglii 10 Tomášem Kepplerem, kterého coby zraněného hrdinu ošetřovala. Zamilovali se do sebe, ale jejich rodiče se svatbou nesouhlasili. Tomáš byl gój = nebyl Žid. Ráchel utekla z domu za Tomášem. Vzali se ale až poté, kdy se stala plnoletou. Její matka ji stále tajně podporovala ve studiích. Ráchel vysokou školu dokončila a rozhodla se stát se učitelkou. Tehdy Tomáš nesouhlasil. Očekával, že jeho žena bude v domácnosti. Ráchel mu vyčetla, že je pokrytec – dostudovat mohla, ale učit už nikoli. Svou si prosadila, vždycky. Pobyt v Indii byl pro ni těžký. Dlouho si nemohla zvyknout na neuspokojivé hygienické podmínky, které v Indii panovaly. Byla ale očarovaná indickou kulturou a nakonec si v Indii zvykla. Jejich druhé dítě se narodilo mrtvé a Ráchel trvalo rok, než se vzpamatovala. Daniela vychovávali svorně (“Byli jako jeden, neprůstřelní a neoblomní.”), ale výchovné metody, které Ráchel používala, byly často velmi zvláštní. Např. Danielovi vyházela všechny věci z pokoje z okna před dům do rušné indické ulice. Mezi lidmi tak ležely nejen Danielovy hračky, ale také jeho spodní prádlo. Byla výbušná. Když zuřila, Tomáš se před ní zamykal. V Indii se seznámila s učením Móhandáse Karamčanda Gándhího. Obdivovali ho oba, ale pro Ráchel byla důležitá i idea nenásilí, kterou Tomáš nesdílel. Na jiném místě v knize se připomíná, že Ráchel se neuměla bránit. Násilí ji paralyzovalo. Do Československa se vrátila, aby posloužila svým umírajícím rodičům. Ani na vteřinu neuvažovala o tom, že by neměla jezdit. A Tomáš ji nechtěl nechat odjet samotnou. Byl únor 1939, kdy dostala dopis z Československa, že její matka umírá a tatínek potřebuje péči po mrtvici. Tímto rokem končí vesměs idylický a kosmopolitní život celé rodiny. Do Zlína přijeli 12. 3. 1939 (připomínám, že 15.3.1939 došlo k okupaci Československa německou armádou a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava). Díky návratu do Československa se Daniel poprvé setkal se svými prarodiči a také s židovskými zvyky. Stella Weinsteinová v květnu zemřela. (7. kapitola) Brzy začalo omezování židovských práv na základě přejatých norimberských zákonů. Citace vyhlášek se v knize objevují na mnoha místech. Daniel musel přestat chodit do školy (Židé nesměli chodit do školy a Daniel měl židovskou matku), vyučovala ho sama Ráchel. 21.1.1944 dostala Ráchel předvolání do transportu. Měla odjet do Terezína. V Terezíně se Ráchel snažila dál vyučovat, přednášela, hrála na klavír. Protože byla členkou Červeného kříže, měla na starosti péči o nemocné v nemocnici. Neměla pro ně ale žádné léky a neustále přítomná smrt ji deprimovala. Nakonec se podařilo získat pro ni jiné zaměstnání – stala se vychovatelkou dětí. (8. kapitola) V Terezíně se seznámila s Anne, která je v knize vypravěčkou Rácheliiných osudů po odjezdu do Terezína. Byly tehdy pořád spolu. (4. kapitola) V 10. kapitole nastal další zlom v Rácheliině životě. Anne dostala předvolání do transportu na východ, přestože byl Tomáš v Praze ujištěn, že Ráchel jako manželka ze smíšeného manželství na východ přesídlena nebude, stalo se to. Situace je poměrně hrůzná: “Ráchel odcházela z rampy. (Rozloučila se s Anne, vagony se zavřely.) Sklopená hlava, vrávoravý krok, unavený a smutný. Pronikavý hlas se roztříštil o zapečetěné vagony. - Kampak, kampak? Nechce se ti odjet? Esesák ji surově chytil a táhl k velícímu důstojníkovi. Chtěla zdrhnout! Neposlouchali, co jim říká, jako by nerozuměli německy. Byli slepí a byli hluší. Důstojník beze slova, jediným gestem, jediným posunkem hlavy rozhodl. Mladý esesák strhl pečeť a Ráchel se mi (vypráví Anne) ocitla v náručí.” 11 A tak se Ráchel ocitla v transportu na východ. Následovalo sugestivní líčení pobytu ve vagónu. Ještě se budeme věnovat reáliím, které Androniková do svého díla vložila, podmínky transportů patří mezi ně. Následuje velmi rychlý sled obrazů: příjezd do Osvětimi-Birkenau. Třídění, svlékání, sprchování, stříhání vlasů a tetování. Tehdy Anne a ostatní zaregistrovala zvláštní zápach, Ráchel ho jako jediná poznala – spálené lidské tělo. Pamatovala si ho z indických pohřebních obřadů. Přeživší z transportu měli štěstí, pár dní po jejich příjezdu přestaly fungovat plynové komory. Proto vězenkyně pracovaly mimo tábor, přenášely kameny z jednoho místa na druhé. Před Vánocemi je z Osvětimi odvezli do Německa. Byli v Hamburku. Žádný řev, žádní psi. Lepší zacházení. Odklízeli suť ve vybombardovaném městě. Obě ženy měly štěstí, stali se z nich provianťáci = zajišťovaly přesun potravin ze skladu do kuchyně. Od února 1945 nebylo Ráchel dobře. Kašlala. V dubnu je naložili do vlaku a odvezli je do lesa. Tam je nechali. Přijeli do Bergen-Belsenu, kde už ale tehdy nebyli žádní dozorci. Nikdo na ně neřval, nikdo je nenutil pracovat, nikdo jim ale nedával najíst. A jednoho dne přijeli Američané a osvobodili je. Byli ale všichni nakaženi tyfem. Ráchel nechtěla odjet, dokud se Anne neuzdraví. Sama kašlala stále víc, měla nateklý krk. Nakonec přece jen odjely domů. Jely vlakem. Ten uprostřed polí zastavil. Lidé vystoupili, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. Ráchel kašlala krev. Měla horečku. Když vlak zahoukal, všichni se vrátili dovnitř. Vlak se rozjel, ale Ráchel v něm nebyla. Anne pak napsala Tomášovi dopis, ale ten nikdy nedorazil. Je příznačné, že Ráchel zemřela na začátku nového života. Umírá opuštěná, zcela sama uprostřed neznámé země. Můžeme se jen dohadovat, proč se autorka rozhodla pro takový závěr. Domnívám se, že to opět souvisí s časem. Válka změnila životy všem. Ráchel už by nikdy nebyla tou Ráchel, jakou byla dřív. Spolu s koncem války skončil její život, skončila jedna historická epocha. Skončil i život Tomáše, protože se už nikdy nevyrovnal s Rácheliinou ztrátou a s tím, že tomu nedokázal zabránit. Jejich generace odešla, život pokračoval díky jejich dítěti – Danielovi. Jen poznámka ke kompozici. Daniel se dozví o smrti své matky až v samotném závěru knihy a současně až od Anne, tj. o více než 40 let později. Ani čtenář do poslední chvíle neví, kde a jak Ráchel skončila. V úplném závěru knihy si Daniel uvědomuje, že “Tom byl její sluneční orloj a Ráchel byla slunce”. Shrňme si, jaká Ráchel byla: byla tvrdohlavá (prosadila si svá studia, práci i manžela), vzdělaná a emancipovaná, výbušná. Měla pevné morální zásady, které ji neopustily ani v koncentračním táboře. Pomáhala lidem kolem sebe, ale neuměla se bránit. Starostlivě vychovávala svého syna, učila ho samostatnosti a zvídavosti. Podle svědectví Anne nikdy nevyčítala svému muži, že je neodvezl ze země.

Daniel

S Danielem se setkáváme už v úvodu knihy. Jeho úvahami kniha začíná i končí. Postupně rozkrýváme nejen příběh Danielova dětství, ale také jeho současné osudy. Daniel jako dítě má své dětské starosti – se školou, spolužáky, s rodiči. Po návratu do Československa je fascinován kulturou svých prarodičů z matčiny strany. Osvojuje si židovské tradice. Se začátkem války končí Danielovi bezstarostné dětství. Nejprve musí přestat chodit do školy, vyhýbají se mu kamarádi, pak si uvědomuje, že jeho otec je zatčený a že je mučený, nakonec přijde o svou matku. Ztráta mámy je pro něj strašná. Cítí, že ji nemůže otci vynahradit. K osmým narozeninám dostane psa – Benyho. Je pyšný na jeho úspěchy a skvělý výcvik. Pak si ale psa odvede německá armáda. To je definitivní konec Daniela jako malého chlapce. Brzy mu jde o život. Když přijde předvolání do transportu, využije otec svých znalostí stavebního inženýra a vybuduje pro Daniela skrytou místnost ve sklepě domu. Daniel pro úřady zemřel na tyfus. Pobyt ve sklepě je skličující. Daniel hodně čte. 20.11.1944 proběhne velký nálet na Zlín. Americká letadla se spletla a bomby shodila na obytné čtvrti, baťovské domky. Daniel ale přežije, už nebyl ve sklepě, měl strach a včas utekl do polí. Tomáš byl strachem zcela zničený, ale nakonec syna našel zdravého. Danielovy poválečné osudy známe jen stručně. Odešel se svým otcem do Kanady. Ve 21 letech se oženil (1952). Se svou ženou Ellen má tři děti. A právě s nimi tráví přelom roku v Coloredu v horách. Dcera Alice je v pubertě a Daniel velmi otevřeně mluví o jejím chování a vzájemném vztahu. Jeho syn Ross střídá své přítelkyně. Starší syn Scott je ženatý, vypadá jako Tomáš a se svou ženou Frances má malého Nicolase. A právě Nicolas, přestože jinak o něm nic nevíme (snad jen, že si rodiče i dědečka ochočil, jako každé malé dítě), hraje v knize důležitou roli. Daniel totiž žádnému ze svých dětí nikdy nevyprávěl nic o své minulosti a také nic o svých rodičích. Až Nickymu, ke kterému odchází od Anne, aby ho uspával.

Anne Vanierová a Pete

Anne jako vypravěčka logicky přináší do vyprávění také své vlastní vzpomínky. Na svůj osud, na své blízké a svoji rodinu. I do jejího života zasáhly historické události – obchod jejích rodičů byl arizován (zabaven židovským majitelům a předán do rukou arizátora – správce, který jmění rozkradl) a Anne skončila nejprve v Terezíně a poté v Osvětimi. Narozdíl od Ráchel se vrátila do Prahy, ovšem s výčitkami, jak je možné, že ona přežila a ostatní ne? V centru jejího vyprávění stojí líčení útrap v koncentračním táboře. Androniková nastudovala celou řadu dokumentárního materiálu a vše, co ústy Anne vypráví, jsou reálné situace, které se mohly udát a často se také udály. Po návratu do Prahy Anne onemocněla, zhroutila se z vyčerpání, v nemocnici ji vytrvale navštěvoval mladý Američan Pete, se kterým nakonec odešla do Ameriky. Vzali se a mají syna Michala. Díky jejím osudům se dostáváme také mimo Evropu. Varnierovi jsou do jisté miry “typickým” příkladem americké rodiny po druhé světové válce. Pete jako válečný veterán trpí bolestmi z přestálého zranění a také duševně se trápí nad vším, co prožil. Anne se trápí svými vzpomínkami. Jejich syn Michal odchází bojovat do vietnamské války, Pete se s tím nemohl vyrovnat. Michalovy dopisy mu připomínaly jeho válečné zážitky. Stal se závislým na lékách a jednoho dne zemřel. Nemohl se zbavit těžkých vzpomínek.